Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Současný sedmipalec DEATHS je pro mě zjevením. Hodně temným přízrakem, který se u nás zhmotnil ze zcela jiného světa. Dokonale současně uchopenou esenci z THE CURE, která má masku uklohněnou z indie, synthpopu, špetky gotiky i downtempa. Zvukově skvěle zvládnutý soundtrack z deštivé noční ulice, jenž dokáže být lehce minimalistický v tom, co používá, a přitom naprosto maximalizující svoji výpovědí.
Mladičký rodák z Kamčatky Igor Bruso, který za DEATHS stojí, ve svém věku už prošel kdečím. A vždy to vlastně bylo velmi intenzivní a na domácí poměry nevídané. Od nasupených hardcorepunkových bouřliváků SLAVE DRIVER, které jsem měl možnost vidět za jejich krátkou kariéru jen několikrát, ale vždy to bylo nezapomenutelné, až k dnešním naprosto vyklidněným DEATHS, kteří zaujali před rokem klipem "Karaoke Blues". Dřívější materiál v sobě měl více post punku, indie rocku a přímočarosti, dvě nové skladby jsou o poznání temnější, zádumčivější, a to jak hudebně, tak textovým obsahem. Výjimečný materiál. Smekám.
Na rozdíl od kolegy Manatara si nemyslím, že se tihle Švédové nějak příliš stylově rozvírají. Většinu času je to prostě symfoničtěji pojatý black/death, který neurazí, ale nic zásadního se neděje. Jen ty čisté vokály trochu vybočují.
Čekal jsem možná trošku větší tlak, nazvučení nahrávky je totiž vzhledem k žánru poněkud vzdušnějšího ražení. Kompozičně však máme co dělat s kvalitní náloží disonantního death metalu lehce ve stylu GIGAN. Američtí debutanti však rozhodně nezklamali!
Švédové se na svém debutu zeširoka rozkročili z blackových základů, přes death, symfo-black až k post metalovým variacím. Jen je toho občas až moc naráz. Deska je prima, ale víc se těším na pokračování, až si utřídí myšlenky na své další směrování.
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Jedni z mála u nás (ne-li vůbec jediní) představitelé zatuchlého hnilobného death/doomu o sobě dávají vědět novým EP, jehož trojice chorobných songů také jasně demonstruje fakt, že tato obluda už dozrála na úroveň plnohodnotného alba. Čím dříve, tím lépe!
Pokračování, která neukončují děj, to mají těžké. Druhé Silo je pomalé, vláčné a nestane se v něm vlastně nic, co by se nevešlo do jednoho dvou dílů. Nečtenářům knih navíc nemusejí být zřejmé všechny pohnutky jednajících. Tak snad to třetí řada narovná.
Ruské skupiny většinou ignoruji, ale než jsem si všiml, že je tahle z Jekatěrinburgu, upoutal mě jejich starosvětský thrash. Nic převratného se sice neděje, spíš je to jako výlet zpět časem, ale pro pamětníka celkem dobrý.